Včera jsem při poslechu audioknihy narazil na zmínku o dopisu s názvem “Otec zapomíná” od Williama Livingstona Larneda z roku 1920, který byl otištěn v časopise People’s Home Journal. Musím říct, že mi jako otci vehnal slzy do očí 😢❤️ a myslím, že by si jej měl přečíst každý rodič. A to opakovaně alespoň jednou za rok 📖.
Nicméně text je už téměř 100 let starý, a tak mě napadlo jej přenést do moderní podoby a odrazit v něm kus současné reality. Tady vám tedy přináším modernizovaný přepis ✍️📲.
Určitě si najděte chvilku a ponořte se do něj! 😊❤️ A kdo by nechtěl číst, tak tady má video od mýho HeyGen avatara.
Táta zapomíná
Napsal Pavel Spajk Matějíček, na motivy dopisu “Otec zapomíná” od Williama Livingstona Larneda z roku 1920.
Můj malý, synku. Mluvím k tobě, zatímco spíš, ručku skrčenou pod tvářičkou a světlé vlásky se lepí na tvé zpocené čelíčko. Vkradl jsem se potichu do tvého pokojíku, když vše kolem ztichlo. Před chvilkou jsem seděl u televize, brouzdal na mobilu, a v tu chvíli mě přemohly výčitky svědomí. Něco se ve mně zlomilo, synku, a s těžkým srdcem jsem přišel k tvé postýlce.
Byl jsem dnes na tebe zlý. Už od rána jsem ti vyčítal, že sis zuby jen tak přešudlal, když ses chystal do školy. Vynadal jsem ti, že máš boty zase špinavé. Ztratil jsem trpělivost, když jsem viděl tvé věci rozházené po pokoji. Křičel jsem na tebe za každou drobnost, která ti dělala radost a mě vytáčela, a to vše jen pro to, že jsi sám sebou – chlapcem plným života.
Ani u snídaně jsem ti nedal pokoj. Hledal jsem na tobě chyby ve všem, co jsi dělal. Rozlil jsi čaj. Drobky ti padaly mimo talíř a neuklidil si je. Hltavě jsi jedl, lokty opřené o špinavý stůl a mluvil jsi s plnou pusou. A když sis máslo na chléb namazal příliš tlustě a jinde zas nebylo vůbec, místo abych se zasmál, káravě jsem ti to vytkl a řekl ti, že ani chleba si namazat neumíš.
🤖 Tenhle web je bez reklam! 🤖 💸 Nesbírám a neprodávám data návštěvníků. 💸 🕵️♂️ Respektuji Vaše soukromí. 🕵️♂️ 🌎 Píšu pro dobro lidstva. 🌎 ❤️ Líbí se Vám článek? ❤️
A když jsi si po škole šel hrát s kámošema na dvůr, sledoval jsem tě z okna, a co jsem viděl? Jen to, že máš na džínách do školy díry, jak jsi lezl po kolenou a hrál si s kamarády v písku. Ponížil jsem tě před nimi, když jsem tě seřval a rozkázal ti jít domů. Řekl jsem ti: “Kalhoty jsou drahý, kdybys si je musel kupovat sám, dal by sis na ně větší pozor! Ničeho si nevážíš!” To ti říká vlastní otec, synku. Smutné.
A večer to pokračovalo. Když jsem se vrátil domů, ty jsi, ostýchavý a zaražený, přišel do ložnice, kde jsem zase ležel a pročítal komentáře na Facebooku. Zvedl jsem pohled, podrážděný, že mě rušíš, a vyštěkl jsem na tebe: “Co chceš?” Neřekl jsi ani slovo. Jen jsi rychle přiběhl, objal mě kolem krku a políbil. Tiskl ses ke mně s láskou, kterou snad sám Bůh vložil do tvého srdce, láskou, která překonala všechny mé přísné výtky. Pak jsi odběhl, poskakujíc si po schodech.
Synku, krátce poté mi telefon vypadl z rukou a do očí se mi vervaly slzy. Přepadla mě tíha lítosti a studu. Co jsem to za otce? Hledám na tobě chyby, stále tě napomínám – takto jsem se ti odměňoval za to, že jsi jen malý kluk? Ne proto, že bych tě nemiloval – naopak, miluji tě víc, než dokážu říct. Ale požadoval jsem od tebe příliš mnoho. Měřil jsem tě mírou dospělého člověka.
A přitom máš v sobě tolik krásného. Když jsi mi dnes večer dal tu pusu, rozkvetla ve mně radost. Bylo to tak jednoduché gesto, ale bylo v něm všechno. Nic víc se toho večera nestalo, ale pro mě to znamenalo celý svět.
Tak tady teď klečím u tvé postýlky a dívám se na tebe. Cítím se zahanbený. Ale zítra, synku, zítra bude nový den. Budu lepším otcem. Budu tě brát jako svého nejlepšího přítele. Už si raději ukousnu jazyk, než abych vypustil netrpělivá slova. A když bude nejhůř, zopakuji si tahle slova: “Je to ještě malý chlapec. Je to můj syn. Znamená pro mě víc, než můj vlastní život.”
Bojím se, že jsem si tě ve své pošetilosti představoval jako dospělého muže. Ale když tě teď vidím, jak tu klidně spíš, a hrudníček se ti klidně zvedá a klesá, vidím, jak jsi ještě malý. Vždyť je to jako včera, když tě maminka nosila v náručí. Žádal jsem toho po tobě mnoho. Příliš mnoho.
A nyní vkládám originál, složený dohromady z několika verzí, které jsem našel na internetu.
Otec zapomíná, William Livingston Larned
Poslouchej, synku: Mluvím k tobě, zatímco spíš, ručku skrčenou pod tvářičkou a světlé vlásky se lepí na tvé zpocené čelíčko. Vkradl jsem se potichu do tvého pokojíku, když vše kolem ztichlo. Před chvilkou jsem seděl v pracovně, ponořený do novin, a náhle mě přemohly výčitky svědomí. Něco se ve mně zlomilo, synku, a s těžkým srdcem jsem přišel k tvé postýlce.
Vím, byl jsem dnes na tebe tvrdý. Už od rána jsem ti vyčítal, že ses jen tak letmo otřel ručníkem, když ses chystal do školy. Vynadal jsem ti, že jsi nechal boty špinavé. Ztratil jsem trpělivost, když jsi rozházel své věci po pokoji. Křičel jsem na tebe za každou drobnost, a to vše, když jsi jenom byl sám sebou – chlapcem plným života.
Ani u snídaně jsem ti nedal pokoj. Hledal jsem na tobě chyby ve všem, co jsi dělal. Něco jsi polil. Drobky ti padaly mimo talíř. Hltavě jsi jedl, lokty opřené o stůl. A když sis máslo na chléb namazal příliš tlustě, místo abych se zasmál a poděkoval ti za to, že jsi sám sobě kuchařem, káravě jsem ti to vytkl.
A když jsi si po škole šel hrát, zas jsem tě sledoval, a co jsem viděl? Jen to, že máš na ponožkách díry, když jsi klečel a hrál si s kamarády v písku. Ponížil jsem tě před nimi, když jsem ti rozkázal jít domů. Řekl jsem ti: “Ponožky jsou drahé, kdybys si je musel kupovat sám, dal bys na ně pozor!” To ti říká vlastní otec, synku. Neuvěřitelné.
A večer to pokračovalo. Když jsem se vrátil domů, ty jsi, ostýchavý a zraněný, přišel do mé pracovny, kde jsem zase seděl ponořený do novin. Zvedl jsem pohled, podrážděný, že mě rušíš, a vyštěkl jsem na tebe: “Co chceš?” Neřekl jsi ani slovo. Jen jsi rychle přiběhl, objal mě kolem krku a políbil. Tiskl ses ke mně s láskou, kterou snad sám Bůh vložil do tvého srdce, láskou, která přežila všechny mé přísné výtky. Pak jsi odešel, poskakujíc po schodech pryč.
Synku, krátce poté mi noviny vypadly z rukou. Přepadla mě tíha lítosti a studu. Co jsem to za otce? Hledám na tobě chyby, stále tě napomínám – takto jsem se ti odměňoval za to, že jsi jen malý kluk. Ne proto, že bych tě nemiloval – naopak, miluji tě víc, než dokážu říct. Ale požadoval jsem od tebe příliš mnoho. Měřil jsem tě mírou dospělého člověka.
A přitom máš v sobě tolik krásného. Když jsi mi dnes večer dal tu pusu, rozkvetla ve mně radost. Bylo to tak jednoduché, ale plné citu. Nic víc se toho večera nestalo, ale pro mě to znamenalo celý svět.
Tak tady teď klečím u tvé postýlky a dívám se na tebe. Cítím se zahanbený. Ale zítra, synku, zítra bude nový den. Budu opravdovým otcem. Budeme si rozumět jako přátelé. Už si raději ukousnu jazyk, než abych vypustil netrpělivá slova. Zopakuji si stále dokola: “Je to ještě malý chlapec.”
Bojím se, že jsem si tě představoval jako dospělého muže. Ale když tě teď vidím, jak tu klidně spíš, uvědomuji si, jak jsi ještě malý. Vždyť ještě včera tě maminka nosila v náručí. Žádal jsem toho po tobě příliš. Příliš mnoho.
🤖 Tenhle web je bez reklam! 🤖 💸 Nesbírám a neprodávám data návštěvníků. 💸 🕵️♂️ Respektuji Vaše soukromí. 🕵️♂️ 🌎 Píšu pro dobro lidstva. 🌎 ❤️ Líbí se Vám článek? ❤️