Po třech letech bez alkoholu jsem se zkusil napít, uhodnete co se stalo

Lehce jsem poupravil oblíbený clickbaitový titulek. Po skoro třech letech bez chlastu jsem se zase napil a o výsledky tohoto experiementu bych se s těmi, co sledujou mojí cestu, rád podělil.

Před časem jsem vám tady tedy otevřeně psal o tom, jak jsem přestal pít, a pak o tom, co mi dva roky bez chlastu daly a vzaly. Na základě toho se zrodila nutkavá myšlenka otestovat, jak jsem na tom se závislostí po třech letech. Ta + důvody popsané v článku „co mi to vzalo“ byla nutkavá natolik, že letos v létě jsem se rozhodl, že zkusím alkohol znova užívat a už ne zneužívat. Vědomě, s rozumem, jen občas. No a tady je upřímná bilance toho tříměsíčního experimentu.

Proč jsem to vůbec zkoušel

Abstinence mi dala strašně moc. Formu, klidnou hlavu, rána bez kocoviny, lepší čas s dětma, firmu, co roste. O tom všem už jsem psal.

Jenže mě furt něco hlodalo. Kolem půl desáté večer jsem měl (oprávněně) pocit, že ostatní jsou na jiný vlně než já. Chybělo mi takový to společenský souznění, stejná flow se stádem, vibe napříč kmenem. A lidem, který se mě pak (když jsem zas začal pít) ptali, proč jsem zas začal, jsem pak říkal, že abstinence byla tak trochu nuda. A je to tak, nicméně jen z určitých úhlů pohledu.

Takže jsem si řekl, že jsem velkej a dospělej chlap, kterej už o sobě hodně ví. Mám po třech letech abstinence přece vybudovanou disciplínu. Zvládnu přece skleničku vína s ženou v divadle, nebo u karavanu v Itálii. Nic každodenního a velkýho, žádnej mejdan 15 let v kuse, jako to bylo naposled, prostě vědomě a řízeně se napít, jen když je ta správná chvíle, jako většina ostatních lidí.

A abych to nepodcenil, nastavil jsem si pojistky. Ženě a nejbližším kámošům jsem řekl, na jaký redflagy maj dávat pozor – pití častěji než bych měl, dělání blbostí, promarněný dny s kocovinou, zavírání knajp a bejt poslední na párty. Ať mě kdyžtak zastaví a daj vědět, že už to zas přeháním. Tohle byl totiž stav, kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit.

Co se pak stalo

První měsíc byl v pohodě a super. Víno v Itálii, sklenička aperolu s ženou, žádná potřeba pít každej večer, minimální kocoviny. Měl jsem pocit, že jsem to dal. Že jsem ten chlap, co si dá jedno, dvě a jde domů. Sem tam jsme to urvali a byla to prdel. Souznění duší, koupání nahatý v jezeře, Spajkovo zlobivý já se zas dostalo ven. Ale byl to spíš Venom ve mě, jen jsem to ještě neviděl. Do toho jsem ale na pozadí řešil spoustu starostí ve firmě, který mi dávaly docela pokouřit.

Druhej měsíc už jsem začal pozorovat první negativní vlivy – častější a horší kocoviny, nicméně ty jsem si nechával na víkendy, byl sem občas víc kokot, Venom ve mě už hledal nenápadně záminky (nechtěl jsem je vidět, ale interní audit log je naštěstí neúprosnej), kam jít a kde a s kým si dát víno. Čím dál častěji to bylo „za odměnu“, po těžkým dnu, kterých přibývalo, nebo jen tak večer u Falloutu na gauči s Olinou a klobáskama. Měli jsme na sebe čím dál tim míň času, takže padla lahev, hezky jsme si konečně pokecali, otevřeli jsme druhou…

Pak ale přišlo ultra náročný období – podzim. Několik rodinnejch oslav za sebou, svoje 40 jsem skippnul, protože nebyl čas ani chuť, večeře a networking po přednáškách, posezení se známejma, sračky v práci, super věci v práci, pracovní zápřah na 250+ %, zapíjení uzavřený spolupráce, velebení scény s Bohutou a jeho latinským kázáním v KCD2… A jak měli všichni radost, že si s nima dám skleničku nebo panáka, tak toho chtěli využít. A já taky. Po těch letech jsem toho měl tolik co dohánět! A pomalu jsem začal zjišťovat, že mám problém říkat lidem ne. A najednou už to fakt nebyla jedna sklenička, ale víno jsme už počítali na lahve, do kanclu jsem si koupil flašku Jacka, abych si mohl dát panáka, když třeba někdo přijde, nebo budu mít chuť. Pak jsem byl v hajhlu, totálně vystresovanej a psychichy na dně z práce před nějakým webinářem, na kterej sem se cejtil nepřipravenej, tak jsem si nalil Jacka, kterej na mě blýskal svou hnědavou barvou… a najednou to všechno odplavalo a já se fakt cejtil jak ten Bohuta. A v tu chvíli už jsem taky věděl, že to jde do hajzlu.

Jeden den na výletě jsem se s ostatníma hrozně opil. Ráno mi bylo hrozně blbě, tak jsem si řekl, že už si nedám, že je to nahovno, že mi to za to nestojí. Brněl mě obličej, bolela hlava, dostal jsem po třech letech zas srdeční záchvat. Den celej nahovno. Věděl jsem že je to blbě a tohle přesně nechci. Ale večer jsem se opil znova. Tak jsem si dal den volna, jen dvě pivka večer na srovnání. Brnění přestalo, začal jsem zas brát radši preventivně léky na srdce. A další den jsem to pustil do plnejch znova.

Když sem nalitej, je mi dobře a čím piju víc, tím víc je mi úplně jedno, jak mi bude ráno. Štěstí přítomnýho okamžiku, řekl by někdo, ale ono je to fejkový a ještě na dluh. Jak se napiju, přijde něco, čemu říkám „God mode activated“. Prostě jsem nesmrtelnej a jedu na max. A ráno mi je fakt hodně, ale fakt hrozně blbě.

Stačily tři měsíce a věděl jsem, že brzda, o který jsem si myslel, že ji mám, tam prostě není a jenom lžu sám sobě. Moc bych si přál, abych mohl být jako ostatní a občas se napít, ale už jsem překročil nějakou hranici a teď jsem si tedy finálně potvrdil, že tahle cesta je mi jednou pro vždy zapovězena.

Co jsem pochopil

Zásadní věc. Nebylo to tak, že bych se nějak nepozorovaně a omylem opil. Každou další skleničku jsem si dával naprosto vědomě. Protože jsem chtěl ještě o kus víc. Ještě hustší, větší, hlubší a zajímavější zážitek než minule. Ještě lepší párty než všechny předtím. Ať je to větší prdel než kdy dřív.

A když jsem se zamyslel, co vlastně hledám, došlo mi, že asi nějakou hlubší podstatu. Velkou pravdu. Transcendentální zážitek. Jenomže tohle mi chlast nikdy nedá. Nejsou to houby. Chvíli to tak vypadá, člověk nakoukne za oponu, ale ráno je to pryč a je mi jenom blbě. A tak to hledám znova a víc.

Věda tomu říká wanting vs. liking. Dopamin kterej se při chlastání vyplavuje, neodměňuje samotnej zážitek, ale jeho očekávání. To je důležitý si uvědomit! Chuť roste, i když radost reálně klesá. Hledáš vrchol, kterej nepřijde, a čím víc ho hledáš, tím je dál. Tohle je klasickej projev každý závislosti. A přesně tohle jsem zas zažíval po pouhých třech měsících od přerušení abstinence.

Jenže on ten lepší zážitek furt nepřicházel. Místo toho se začal víc prosazovat Venom.

Dřív jsem o tom přemejšlel, jako že je to jak souboj Gandalfa s Balrogem. Já byl Gandalf, Balrog chlast. Carl Gustav Jung vytvořil koncept „práce se stínem“ (známej taky jako integrace stínu), kterej mě před/při experimentu zaujal. Podle Junga má každý v sobě temné, potlačené nebo společensky nepřijatelné stránky (naše vnitřní démony). Klíčem k duševnímu zdraví podle něj není s nimi bojovat, nebo je popírat, ale naopak je přijmout, pochopit a integrovat do svého života.

Jenomže jak jsem o tom teď zase přemejšlel, ve chvílích sebereflexe a vyhodnocování experimentu o kterém jsem věděl že se nezdařil, zjistil jsem, že je to nepřesný. Balrog bylo externí monstrum. Prastarej zmrd, kterej vylezl z hlubin Khazad-dûm. To neni to samý jako démon ve mě. Ten se podobá právě spíš Venomovi, sajrajtu kterýho musím fatk silným zvonem vyhnat z palice a i když mám pocit, že by mi mohl pomáhat, vím že by mě pohltil.

Když už jsme u toho Spider-mana, věděli jste, že Tom Holland taky nepije a založil vlastní nealko pivovar Bero? Na konci článku hodím seznam pár svých oblíbených abstinujících celebrit.

Jung prej kdysi napsal zakladateli Anonymních alkoholiků, že touha po chlastu je vlastně „žízeň po něčem větším“. Spiritus contra spiritum. Nevím jak u vás, ale na mě to dost sedlo, i když jsem ještě uplně nerozklíčoval, za čím. Říká se to i v různých adiktologických článcích, že je to jen berlička, substituce, něčeho co člověku chybí – nejspíš něco z dětství, ale zatím jsem nepřišel na to co přesně to je.

Svoboda je v zákazu

Není to oxymoron., i když mi cukalo oko, když jsem to psal. Pro mě je prostě jednodušší nepít vůbec, protože pít jen trochu je pro mě už nereálný. Jeden kámoš mi kdysi řekl, že by na tom nechěl být tak špatně, že by si nemohl dát ani pivo. Hm, tak já na tom tak sem, ale sem s tím v míru.

Suchej únor měl kdysi samolepku Nepít je umění. Nesouhlasím. Pro mě je umění pít kontrolovaně a přeju všem lidem, co to tak mají, aby jim to vydrželo a nezvrtlo se to ve stav, do kterýho jsem to dohrál já. Nepít je pro mě vlastně uplně easy. Pít jakkoliv je už (pro mě) nereálný.

A hlavně, a to je i důvod proč si tu vypisuju duši a myšlenky – je to pro mě hrozná svoboda. Fakt. SVOBODA tím, že něco nemůžu.

Nemusím teď myslet na to, kdy si dát a kolik abych ráno nebyl v píči a zvládnul jsem co mám a tak nejlíp jak chci a můžu. Nemusím mít výčitky, že jsem se večer vylil a něco neudělal. Nemusím řešit, že ráno budu rozbitej na tréninku. Nemusím se v hlavě vypořádávat s myšlenkama, jestli je ok si v Počernicích zajít na pivo, abych ochutnal jaký ho mají i když bych neměl. To je hrozná kognitivní disonance – pojem na kterej jsem už kdysi narazila, ale až teď jsem si uvědomil, jak mě to vlastně vnitřně ty poslední dva měsíce drtilo. Vnitřní rozpor. Další figt kterej jsem bojoval mimo ty všechny ostatní. Nemusím mít výčitky, že se v sobotu nebudu věnovat dětem, protože je mi blbě. Nebudu se budit zpocenej ve 4 ráno s bolestí hlavy a bušením srdce. Proti tomuhle všemu (a to jsem zdaleka nevyjmenoval vše co mi leží na jazyku) jsou ty tři hodiny příjemný mlhy večer úplný hovno.

Vracím se k abstinenci?

Jo. Vracím se zas ke střízlivosti. Včas, než se to rozjede víc. A bez výjimek, bez naplánovaných skleniček „na dovolené“ a na doživotí. První, co mě napadlo, bylo, že bych si mohl dát jednou ročně víno se ženou. Jenže to je prostě backdoor, kterej jen čeká než ho aktér (chlast) aktivuje a to už přece znám. Z „jednou ročně“ je rychle „ale tohle je přece speciální příležitost“. A pak se speciální příležitostí stane i večeře v pizzeri v úterý večer.

Nebudu kecat, sere mě to. Fakt mě bavilo dát si dobrý víno v Itálii, posedět s lidma, to uvolnění – prostě se společně nafetovat alkoholem, vidět je i sebe z jiný stránky než střízlivým pohledem. A je mi líto, že jsem lidem říkal, že abstinence byla nuda. Nebyla. Bylo to super a lepší než ty kocoviny a výčitky co mám teď. Přerušená řada v appce Iam Sober mě sere taky.

Ale neberu to jako selhání. Byl to vědomý a dost riskantní pokus a dal mi jasnou odpověď na otázku která mi dlouho vrtala hlavou natolik, abych to zkusil. A za to jsem rád.

A když jsem si to v hlavě rozebral, došlo mi, že většinu z toho, co mi chybělo, můžu mít i střízlivej:

• Itálie – jídlo, západ slunce, karavan a žena vedle mě. Víno byl jen rituál k tomu momentu, ve vzpomínkách si ho nevybavuju. Hezkej drink nahradí Crodino spritz nebo něco jinýho.
• Posezení s lidma – jde stejně. Akorát poznám, kdy z toho zmizí smysl, a můžu jít domů. Upřímně po 11 večer stejně žádný upřímný štěstí nenajdete. Něco podobnýho říkali i v seriálu Jak jsem poznal vaši matku – „Nothing good happens after 2 a.m.“
• Vidět lidi z jiný stránky – střízlivě to jde ještě líp. Ptám se a poslouchám, nejedu egotrip, myslí mi to jasně.
• Uvolnění a souznění – tady to stejný není a nebudu tvrdit, že je. To je cena za to, že ti ráno není blbě, nemáš výčitky a život v závislosti. Nicméně nedávno jsem byl psychicky zas dole, pustil jsem si na spotify Meditaci, dal tomu 15 minut ve tmě a bylo mi nejlíp za poslední měsíc. Fak, to si nenalhávám.

Takže tak 80 % toho pozitivního zůstává a 20 % toho o co bez chlastu přijdu, je reálná „ztráta“ kterou ale vyváží benefity, nebo nahradim jinak. Za to dostanu zpátky rána bez kocoviny, brzdu a hlavně mindset, kterej mi chyběl. Ten pocit, že žiju úplně normálně a v pohodě bez chlastu a nemusím se trápit. Jak říká Buddha – kde není touha, není ani bolest. Kamarád abstinuje 3 roky od koksu (respekt bráško!) a má to hozený tak, že se mu ta droga natolik zhnusila, že už nemá chuť ji nikdy zkusit. Já to tam měl taky, ale i tak jsem do toho šel. A touhu se napít už fakt nemám, protože výsledek mám předem potvrzenej.

Docela mi i pomohla přednáška lidí z NARAZZ: https://www.narazz.org/ – týpek kterej lil 3 litry vodky denně byl sice na jiným levelu, ale tam mi mluvil z duše a měli jsem na problematiku stejnej názor.

Na závěr

Píšu to hlavně pro ty, kdo jsou po nějaký době abstinence a v hlavě jim jejich verze Venoma šeptá „už to přece zvládneš“. Možná jo. Zázraky se občas dějou. Mě dal můj terapeut Claude šanci na relaps 85-95 %. Třeba budete výjimka potvrzující pravidlo. Nebo jiný kecy. Ale spíš bych řekl, že jste jako já a jedna sklenička je pro vás rovnou plnej plyn, ne brzda. Nejspíš ne hned, ale po pár měsících jo. Statistiky a výzkumy mluví jasně.

Nebýt tohoto pokusu, dneska bych měl 1035 dní řadu v Iam sober appce. Tu jsem poctivě resetoval cca před měsícem a do komunity to dal vědět. Nicméně nahodil jsem teď backup a jedu dál, ať mi to hezky počítá. Do konce života pak budu říkat, že s tříměsíční přestávkou po třech letech abstinuju od 1.1.2024.

Co bych vzkazoval mému starému já z léta, kdybych mohl, nebo vám, co budete mít podobně blbej nápad zkusit, jak jste na tom?

• „Pít jen ve společnosti“ není pojistka. Moje nejhorší večery nebyly doma na gauči, ale s kamarády v restauracích.
• Red flagy a brzdy si nastavte předem a řekněte je nahlas lidem, kterejm věříte. Ale ani to bohužel neemusí fungovat, jak jsem se přesvědčil – řeči typu „konečně si dostal rozum a dáš si s náma“ bohužel přišly i tam kde bych čekal spíš support.
• Když to ujede, není to konec světa. Je to informace. Hlavně s ní něco udělejte a zařiďte se podle toho. Málokdo to dal hned napoprvý a bez pomoci. Selhání je součástí cesty.
• Když na to nestačíte sami, ozvěte se někomu, kdo tomu rozumí.

Takže znova: den první, nebo 945, jak se to vezme. A tentokrát už bez experimentů.

A teď slibovaná tabulka celebrit-abstinentů, ať víme, že v tom nejsme sami.

Jméno celebrity	Hlavní role / Žánr	Od kdy abstinuje / Status	Klíčový detail pro článek (příběh)
Ben Affleck	Batman v DC Extended Universe, Zůčtování, Dogma	od r. 2018	Ben v minulosti s alkoholismem opakovaně bojoval a několikrát podstoupil protialkoholní léčbu (např. v letech 2001, 2017 a 2018).
Robert Downey Jr.	Iron Man (MCU)	od r. 2003	Bez jeho střízlivosti by Marvel nikdy neriskoval začátek Avengers.
Tom Holland	Spider-Man (MCU)	od r. 2022	Začalo to výzvou Suchej leden, dnes má vlastní značku nealko piva Bero.
Daniel Radcliffe	Harry Potter	od r. 2010	Nezvládal tlak celosvětové slávy. Alkohol dnes nahradil tvrdým fitness.
Tom Hardy	Mad Max, Venom	od r. 2003	Těžkou závislost v mládí porazil a veškerou energii teď dává do jiu-jitsu.
Danny Trejo	Machete, drsňáci	přes 50 let střízlivosti	Rekordman Hollywoodu. Dnes působí i jako certifikovaný poradce pro závislé.
James Hetfield	Frontman kapely Metallica	opakovaná léčba / střízlivý	Své démony a boj s alkoholem otevřeně promítá do tvrdých textů kapely.
Josh Brolin	Thanos (MCU), Cable	od r. 2013	Dříve pil do bezvědomí. Dnes denně začíná v 6 ráno mítinkem s AA.
Bradley Cooper	Rocket Raccoon (MCU)	od r. 2004	Seknul s pitím v 29 letech, když si uvědomil, že mu to zničí kariéru.
Samuel L. Jackson	Nick Fury (MCU), Pulp Fiction	od r. ~1991	Vyléčil se těsně před přelomovou rolí u Quentina Tarantina.
Jamie Campbell Bower	Grindelwald (HP), Vecna (Stranger Things)	od r. 2015	Skončil kvůli alkoholu na psychiatrii, střízlivost mu zachránila život.
Trent Reznor	Nine Inch Nails, filmová hudba	od r. ~2001	Po divokých 90. letech se vyčistil a dnes sbírá Oscary za filmovou hudbu.
Eminem	Rapová ikona	od r. 2008	Rebel, kterému v abstinenci nejvíc pomohl tvrdý řád, cvičení a hudba.
Alice Cooper	Král šokujícího rocku	od r. ~1983	Alkohol tehdy vyměnil za dietní colu a svou druhou velkou vášeň – golf.
Bill Nighy	Láska nebeská, hlas Sama (LotR)	od r. 1992	Charismatický britský herec patří k nejdéle abstinujícím v showbyznysu.